DRUHÝ TÝDEN V OWENSBORO

DRUHÝ TÝDEN V OWENSBORO

V pondělí jsme začaly v programu zvaném Head start. Tam se nás ujala pracovnice, která má tento program na starosti. Vzala nás na „kolečko“ po kancelářích- po celém patře a představovala nás svým kolegům. No musím říci, že to byla asi největší tragikomedie v našem životě. Nejenže to téměř nikoho z těch pracovníků nezajímalo a ani nás po tomto kolečku už víckrát neviděli a nepamatovali si naše jména, ale ona komolila holkám jména, ačkoli je měla napsané na papírkách a všem říkala, jak to musí mít napsané, že si to nemůže zapamatovat. Tak Nelu představovala jako Neldu a Vandu jako Bandu či Vondu. Musím být ráda za to, že jméno Markéta je pro ně tak těžké, že jsem se musela ve většině případů představovat sama.

Mě osobně tento program vůbec nezaujal. Ale pravidlo Head startu je, že děti pochází z nízkopříjmových rodin a jejich rodiče musí studovat. Je to tady nejlepší program pro děcka. Platba za tuto „pre- school“ je odvozená od platu rodičů, takže to může být i velice malá částka.

Další úterý jsme navštívily program Weatherization and housing. Kde kupodivu také nepracuje žádný sociální pracovník. Protože tu pomáhají nízkopříjmovým rodinám se zateplováním a s opravami bytů. Paní nás přestavila svým kolegům jako, toto jsou studentky z Československa. No co naplat. Bylo to horší. Její kolega, který jel společně s námi nám ukázat tyto byty se nás ptala na takové věci jako, jestli známe v ČR nějaké americké herce, filmy, hudbu a zpěváky. No a jaké  jsou naše oblíbené filmy atd. Když jsme mu řekli, že třeba Vykoupení z věznice Shawshank (Shawshank reduption), tak byl v šoku, že to známe. Nicméně on střílel daleko větší věci, které pro nás neskonale iritovaly. Prvně nám jeli ukázat domy, které jsou opravené nebo se opravují pro další rodiny. Bylo to zajímavé, hlavně v tom jak si lidé neumí vážit ničeho. Platí za to minimální částku, protože dostávají velkou podporu od státu a stejně to dokáží za 3 týdny zničit, tak že je to nepoužitelné pro rodinou novou.

Poté jsme projížděli lokalitami, kde žijí bohatí lidé. Jsou to oddělené části s vlastní velkou příjezdovou bránou atd. Jeden dům stojí třeba 1-2 miliony babek. Jsou to obrovitánské domy, kypící markantním nevkusem. Největší třešničkou na dortu jsou jejich dlouhé antické sloupy u vchodových dveří. Myslím si, že Kaplického chobotnice by se mezi nimi vůbec nevyjímala.

Ano, takové domy se jim tu líbí a spatřují v nich krásu vhodnou obdivu. A my se tu pak marně snažíme vyfotit něco, co by nám nebylo stydno předložit Vaším očím a co by se dalo aspoň trochu přirovnat ke krásám, které spolužačky nafotily v evropských zemích. No co už, budete se muset spokojit s americkým pojetím krásy, neboť my také nemáme na výběr.

Je také zvláštní, jak tu někteří lidé vnímají chudobu. Paní, která nás tento den provázela, pracuje s nízkopříjmovými rodinami a stejně o sobě dokáže prohlásit, že by se zařadila do chudé třídy. Nehledě na to, že tato paní, měla udělané vlasy, zlaté prsteny téměř na každém prstu, chodí na obědy do fastfoodu a všude jezdí autem. Ano , ano i vzdálenost mezi domy, která byla 100 metrů, jsme zdolávaly autem. Tak jsem ji řekla, že moji rodiče sice nevydělávají majlant, ale pokud si mohou jedna za čas, vyjet na motorce nebo jít do společnosti, tak by o sobě nikdy neprohlásili, že jsou chudí. Myslím si, že paní má převrácené hodnoty jakožto většinová americká společnost, která žije hlavně pro konzum. Nicméně na tom je smutný fakt, že tento trend je stále více rozšířen i u nás.

Ve středu jsme byly v seniorské službě, kde jsme hned po ránu jely do Hendersenu na první schůzku s dobrovolníky (seniory). Kde se s nimi chtěli osobně setkat a poděkovat jim, za to co pro ostatní dělají, a zároveň je i trochu proškolit a sdělit jim informace typu, na co mají a nemají nárok. Poté jsme se vrátily zpátky a pracovnice nám pustily prezentaci o jejich programu a následně jsme s nimi asi hodinu diskutovaly. Nakonec nám ukázaly celou budovu, a zavezla nás Robyn (ředitelka tohoto programu) domů.

Ve čtvrtek jsme strávily dopoledne v GRITS, což je program určený pro lidi, kteří nemají možnost se přepravovat sami. Bavily jsme se s ředitelem, pozorovaly operátorky, kterým lidé volají a ony ji domlouvají schůzky u doktorů a následně i dopravu.

Večer jsme byly s naší mentorkou Grétou v kavárně na večeři a při té příležitosti jsme se domlouvaly na cílech a diskutovaly jsme tak nějak celkově o našich dosavadních zážitcích či poznatcích.

V pátek jsme měly v práci volno, a tak jsme si užívaly chvilku klidu. Večer jsme totiž měly už domluvenou večeři u Pam, kde jsme se seznámily s našimi krajany. Malířem Pavlem a jeho přítelkyní Johankou. Večeře byla výborná, konečně jsme se pořádně najedly, neboť Pam miluje čechy i českou kuchyni. Okolo 11 hodiny nás Pam všechny odvezla domů. Tedy první záměr byl jet domů, ale Pavel nás přesvědčil jít na pivo do McRaddy´s , kde se nám nakonec moc líbilo. Nelča si zazpívala s živou kapelou píseň I FEEL GOOD a my ostatní jsme trsali jak o život.

Zbytek víkendu jsme strávily odpočíváním, pouze v sobotu jsme byly na nákupu v Krogeru a v neděli jsme se byly podívat na stěnu, kterou Pavel maluje. A poté jsme den završily kávou ze Starbucku

PRVNÍ VÍKEND V OWENSBORO

1.   

PRVNÍ VÍKEND V OWENSBORO

Musím říci, že to začalo opravdu zajímavě. Poté, co jsme si rozdělily pokoje a aspoň trochu se prospaly, nás okolo poledne vyzvedla Gréta naše mentorka a šly jsme všichni čtyři společně na oběd. Typická americká restaurace, kde bylo neuvěřitelně hodně obézních lidí, kteří se nevešli na židli (prostě to co známe ze zpráv) a cpali se hromadou hamburgerů. Potom jsme se šli projít okolo řeky do místního „nádherného parku“, jak tomu říkají. Nemá to s parkem nic společného, protože tam není ani jeden strom. Tedy abych to upřesnila, stromy tam jsou, ale ne živé. Proto se musím zmínit o tom, jak jsou Američané asi nejlepší v plýtvání peněz. Stromy tam byly a to dokonce živé, jenže to se některým výše postaveným lidem nelíbilo no, a tak nechali udělat stromy umělé. No to by nebylo zase tak hrozné, kdyby jeden strom nestál $ 1 000 000 a nebyly tam čtyři. Ano, za tuto samou cenu je tu postaveno nespočetně domů pro vyšší střední třídu. Pak jsme jeli nakoupit do Walmartu nějaké jídlo, kde nás ceny přizemnily. Děvčata, co tu byly minulý rok, říkaly, že je tu levno, ale ukázalo se, že tomu už tento rok není. Gréta nám říkala, že se od minulého roku ceny hodně zvedly. Musím říci, že některé jsou podobné českým, ale většinou jsou ještě o dost dražší. Jen se to bohužel vůbec neodráží na kvalitě (viz fotky). Mívají tu dobré slevy, jenže my nejsme stejní jako Američani, takže si například deset dvoulitrovek coca-coly za $10 nekoupíme, protože bychom to pily asi celý pobyt a za druhé my tu téměř jako jediné používáme kola, takže bychom to ani neuvezly.

Odpoledne jsme šly do takové té typické americké restaurace Bee Bops z 80 let, abychom se připojily na wifi. To byl taky zážitek. Když jsme vylezly před dům, tak jsme si myslely, že se tu asi něco stalo, protože když jsme procházely městem, tak jsme nepotkali na ulici ani jednoho člověka, a to bydlíme v centru Owensboro. Oni tu všude ale opravu všude (i v autě či kancelářích) používají klimatizaci a větráky. Jede to na plné obrátky a je z toho neuvěřitelná zima. K tomu všemu všechny nápojové skleničky (většinou jsou to plasťáky), mají objem tak 0,75l a dávají do celé skleničky led. Vůbec jim nevadí, že je venku hrozná kosa. Jinak nápoje tu jsou placeny opravdu zvláštně. Zaplatí se za jeden nápoj cca $1,50, a pak si ho může člověk nechat doplnit zadarmo, kolikrát chce. No já jsem si dala „ledový čaj sladký“, protože jsem si myslela, že bude podobný jako ten, co máme u nás. Jenže opak byl pravdou, přinesli mi 0,75l ledového sladkého čaje, v kterém bylo snad 0,5kg cukru a zbytek obarvená voda. No po prvním loku se mi udělalo strašlivě špatně, a tak jsem si to nechala naředit vodou, jenže ani to nepomohlo, a tak jsem si pak objednala raději už jen vodu. Nicméně jsem pak měla celý večer křeče v žaludku.

V neděli jsme byli na mši v katolickém kostele St. Paul and Joseph, kde zrovna byla oslava a125 výročí kostela. Prvně když jsme tam vešly, tak nás u vchodu uvítala paní, která nám dala program, na kterém byly všechny písně a modlitby, a pak se nás zeptala, jestli jsme domluvené s někým, anebo tam jdeme samy. Poté nás odvedla na volná místa, někde do předposlední řady. Kostel byl na můj vkus až moc moderní, nicméně byl přeplněný lidmi. Hned po příchodu kněží se mi udělalo nevolno, protože tam bylo hrozný teplo a smrdělo tam kadidlo. A tak jsem šla do takové místnosti, která je v zadní části kostela, pro maminky s dětmi. Je to prosklená místnost, kde jsou dvě lavice a vedle je moderní záchod a místnost pro přebalování dětí. Nicméně to stejně moc lidí nevyužívá, ale za to děcka nedělají hluk během mše v porovnání s tím, co dělají děcka na u nás na mších. Ale přišla za mnou ta uvítací paní a ptala se mě, jestli jsem v pořádku a donesla mi vodu., což mě opravdu zachránilo

Bohoslužba se mi vůbec nelíbila, protože kněz do toho vkládal herecké prvky s neuvěřitelnými hlasovými kreacemi a při homilii, pořád říkal to, jak je rád, že může znát všechny lidi z farnosti. Vyprávěl o tom, jak se tam jeho rodiče vzali, jak on tam uvěřil a hlavně je všechny chválil za to, jak jsou strašně dobří lidé a že ne každý je tak dobrý a ochotný jako jsou oni. A ve své podstatě „s rukou a vlajkou na prsou“ jim říkal, jak jsou neuvěřitelně dobří Američani. No to už na mě bylo moc. Nelče (ačkoli je protestant) se mše nakonec nelíbila méně než mně.

Navečer jsme jely společně s Grétou do domu Carrie, kde jsme byly pozvány na pozdní oběd/ brzkou večeři. Je to až v Oklahoma county asi 30 mil od Owensboro. Projížděly jsme nádhernou krajinou, kterou ještě více zdůrazňovaly krásné barvy podzimu. Všude samé farmy či menší farmičky. Lidé tu nebydlí ve vesnicích, ale každý má svoji rezidenci třeba 200 metrů od silnice a dalších 200 či více metrů od dalších sousedů. Je to malebný pohled, jen je to velký problém pro lidi, kteří jsou staří a nemohou už více řídit auto. Nedostanou se nikam, protože tam autobusy či vlaky vůbec nejezdí. Proto tu jsou služby toho typu, že si mohou zavolat tranzitní sociální službu, která je někam doveze. Jen za to musí zaplatit. Gréta neznala cestu, takže místo 20 minut nám to trvalo přes hodinu. Ale nakonec jsme to zdárně našly.

Carrie má nádherný velký a krásný dům- hlavně vevnitř, a vedle mají svoji vlastní farmu. Její manžel je ajťák, který pracuje doma a farma je jeho koníčkem. Mají nějaké polnosti, nevím, kolik je to hektarů a chovají krávy na maso. Nejzajímavější je to, že ve výběhách pro krávy jsou také tři oslové, které tam jsou proto, aby chránili krávy před kojoty.

Tak to je asi veškeré shrnutí z našeho prvního víkendu tady v Owensboro.

Jak to začalo

V pátek o půl 7 ráno jsem měla s holkami sraz na letišti, jelikož začalo v tomto čase odbavování. Plánovaný odlet byl v 8:35 z Ruzyně, ale nakonec jsme odlétali s patnácti minutových zpožděním. Bylo krásné počasí a tudíž i hezká viditelnost. Vedle mě v letadle seděla jedna postarší paní, která byla z Ohia. Říkala, že měla kamarádku ze studií v Německu, a tak pravidelně jezdí do Evropy. Momentálně byla na nějakém 14 denním výletu po Polsku (Krakov, Budapešť, Bratislava, Vídeň a Praha) takže mi cesta rychle utekla. Když jsme  přiletěli na letiště do Dusseldorfu, tak tam pršelo a bylo zataženo.

 V Německu jsme čekali asi něco kolem dvou hodin a pak jsme šli do letadla. Bylo obří, prvně šli Ti, co seděli v první třídě a pak my.(postrádá to logiku, protože stejně jsme museli jít přes jejich část letadla, a tak to akorát brzdili, ale co už). Ze začátku mi bylo špatně, protože tam bylo šíleně přetopeno, ale pak už začala pracovat klimatizace, a bylo to na chvíli lepší, než to ovšem začalo klimatizovat na můj vkus až moc a začala být zima. Naštěstí měl, ale každý svůj vlastní polštář a deku, takže jsem se mohla přikrýt.

Dostali jsme k tomu i sluchátka, a tak jsme poslouchala nějakou hudbu, kterou měli v nabídce a zhlédla jsem nějaké filmy. Dostaly jsme skvělé jídlo i občerstvení, letušky a steward byli velice ochotní. Vedle mě seděla také Američanka, která ovšem žije ve Finsku. Holky během letu chvíli spaly, ale mně se nepodařilo ani za mák usnout, ačkoli jsem byla dost unavená.

Na letišti v Newarku jsme se prvně šly podívat po tom, kde bychom mohly získat letenku od United Airlines, ale nikde jsme nic nemohly najít a všichni byli dosti nepříjemní. Nakonec jsme musely jet „metrem“ na jiný terminál. Tam jsme měly možnost zjistit, jak drahé je jídlo a pití v USA. 

Po opravdu skromném leč drahém občerstvení jsme se šly odbavit. Kontrola byla dosti přísná, po vyndání věcí z příručního zavazadla a kabelky, jsme všichni museli sundat boty, pásek, hodinky a podobné věci a postavit do boxu na přesně vyznačené šlápoty a dát ruce nad hlavu, poté nás obkroužil nějaký snímač a když bylo vše v pořádku, tak jsme se mohly zase ustrojit.

V čekací hale bylo narváno, ale našly jsme místa a čekaly. Já jsem aspoň na chvíli usnula, ale opravdu jen na chvílí. Nicméně poté, co jsme se s holkami rozhodly jít k odbavování, tak letuška vyhlásila, že je let o 2 hodiny opožděn a my musíme jít na jiný terminál. Tak jsem utíkaly zase na „metro“ a  spěchaly znovu na kontrolu, kde nám kontrolor řekl, že kdybychom jely autobusem číslo 98 nebo tak nějak, že bychom nemusely tuto kontrolu znovu podstupovat. Jenže to bychom ten autobus musely nejdřív najít, a když jsme se ptaly personálu na letišti, tak nám to nebyl schopný říci, protože to nikdo nevěděl. Terminál A , kde jsme čekaly byl téměř liduprázdný. Ani žádné občerstvení nebylo otevřené a tak to utíkalo poměrně dost pomalu, pro holky ani ne ,ale pro mě jo, protože jsem nemohla na těch šílených křeslech usnout. Takže jsme tam čekaly místo 6 hodin celých 9. Asi ve 23:15 jsme nastoupily do letadla (bylo strašlivě malinké, jen 2 sedačky vedle sebe a přes chodbičku bylo jen jedno sedadlo) a letěly jsme už konečně do Kentucky. Pohled na noční New York byl neuvěřitelně krásný - mrakodrapy a Socha Svobody. Musím naznat, že NY je opravdu neuvěřitelně prosvícené město. Během letu jsem usnula, probudily mě pouze občasné avšak silné turbulence a pak neuvěřitelná bolest v uších, kterou jsem měla při každém přistávání, ovšem tato začala již čtvrt hodiny před přistáním. Navíc jsem potřebovala strašlivě na záchod. Takže jsem vyšla z letadla téměř se skříženýma nohami a naprosto zalehlými uši.

Na letišti nás vyzvedla Gréta naše mentorka, která je neuvěřitelně skvělá, optimistická a obětavá. Dá se říci, že by se pro nás rozkrájela. Dala nám jídlo (bagetu a limonádu).A pak jsme jely 2 hodiny do Owensboro. (je v jiném časovém pásmu tedy -7 hodin) Louisville i NY jsou v časovém pásmu  -6 hodin. Celou cestu jsme jely přes Indianu, protože je to kratší cesta a most , který spojuje Kentucky a Indianu je v Owensboro.

Celou cestu jsem spaly, a tak z nás trochu opadla únava. Nicméně jsme celý víkend doháněly spánkový deficit.

více fotek: http://marrv.rajce.idnes.cz/Zaoceansky_let/